Kam povedou tvé další kroky?
-->O mně (Já, já, já jenom já); -->Blog (vše o tomto skromném bločku); -->Můj deník(vítejte v mé realitě); -->Básně (aneb zrodilo se v mysli šílence); -->Povídky (místo pro ty, kteří si rádi počtou); -->Kresby (aneb jak to vidí mé oči);-->Fotky(mé fotky všeho druhu) 
-->Články
(články převážně na různá témata týdne); -->Mé zážitky (pro někoho děsivé, ale pro mě chléb můj každodenní);
-->Zaujalo mě (co mě zaujalo ať už v pozitivním či v negativním smyslu);-->Odpad (to co nelze zařadit)

Všechno je jinak...

30. srpna 2010 v 21:30 | Martinka
A tak jsem opět naťukala heslo do administrace blogu a přišla se sem vyspovídat. Jde o to, že je poslední dobou všechno úplně jinak než jsem plánovala. Tím nejhorším, co se za poslední dobu stalo bylo to, že zrušili mou oblíbenou čajovnu, což bylo jediné místečko, které mě úplně zbavilo všech depresí. V té čajovně jsem zažila hodně věcí, na které vzpomínám se slzami v očích. Ale se slzami štěstí - První rande nerande, které bylo založené na skutečné lásce, ne jen na tělesné přitažlivosti. První sedánek s Leinkou, naše paní víla, křtění plyšových medvídků, které jsme pojmenovaly po našich tehdejších láskách...Ale především pro mě tato čajovna znamenala i daleko víc. Bylo to jediné místo, kam jsem utíkala rovnou ze školy. Jediné místo, kde jsem měla jistotu, že i když je venku -10°C, tak tam mi zima nebude (ti kdo umí číst mezi řádky, tak v tom co jsem teď napsala uvidí i něco hlubšího). Ráda bych se tu rozepsala i o dalších věcech, ale trochu se bojím, že by si to mohl přečíst někdo, pro koho tento článek není určen. Zase na mě přišla ta úžasná nálada, kdy člověk musí přemýšlet o spoustě věcí a hrabe se v minulosti, díky čemuž vzniká strach z budoucnosti. Někdy bych ráda za svým dosavadním životem udělala velmi tlustou černou čáru. Ale jsem si dost dobře vědoma toho, že pokud bych zapomněla na kus svého života, zapomněla bych i na samu sebe. Zapřela bych část mého já. Nemám ve zvyku utíkat. Vím, že se tomu musím postavit. Ale někdy má člověk chuť od všeho utéct. Nechat všechno tak jak je a utíkat. Utíkat dlouho. Někam daleko. Nezáleží na tom kam. Prostě běžet. Utéct před vším trápením. Jenže když člověk uteče jednou, tak už bude utíkat navždy. Vím, že se musím obrátit k věcem čelem. I kdyby předemnou stál sebevětší nepřítel. Jenže čeho se člověk, který před sebou má nepřítele bojí nejvíc? Toho, že jeho nepřítel uvidí jeho slzy... Těžko popisovat co teď zrovna cítím. Člověk může popsat zážitky, činy, vzpomínky...Ale nikdy nemůže popsat pocity...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Addams Lily Addams | Web | 17. září 2010 v 22:31 | Reagovat

Vzpomínky a pocity v nás zůstanou navždy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama