Kam povedou tvé další kroky?
-->O mně (Já, já, já jenom já); -->Blog (vše o tomto skromném bločku); -->Můj deník(vítejte v mé realitě); -->Básně (aneb zrodilo se v mysli šílence); -->Povídky (místo pro ty, kteří si rádi počtou); -->Kresby (aneb jak to vidí mé oči);-->Fotky(mé fotky všeho druhu) 
-->Články
(články převážně na různá témata týdne); -->Mé zážitky (pro někoho děsivé, ale pro mě chléb můj každodenní);
-->Zaujalo mě (co mě zaujalo ať už v pozitivním či v negativním smyslu);-->Odpad (to co nelze zařadit)

Článek na téma týdne - Strach

21. srpna 2010 v 18:28 | Martinka |  Články
Strach...Při tomto slově si každý z nás představí něco jiného. Ti, kdo trpí například arachnofobií (hrůza z pavouků) si pod pojmem strach vybaví svůj poslední nepříjemný zážitek s pavoukem. Já jsem se rozhodla zauvažovat nad slovem strach, nad jeho vnímáním ale hlavně nad tím, jak se strach vyvíjel u mě v průběhu života.
     Nejprve to byl strach z výšek, pak strach z masa, strach z tělocviku, strach z pavouků a nakonec strach ze stáří či strach ze špatných výsledků ve škole. Ano, tyto všechny strachy se u mě v průběhu života vystřídaly. Jenže když jsem se tak nad tím zamyslela, zjistila jsem, že jsem většinou z těchto strachů trpěla jen proto, že mě prostě nenapadlo čeho jiného se bát a strach je přeci dneska v módě! Kdybych měla z této škály mých strachů vybrat ty, které byly opravdu skutečné a nebyly nijak vystupňované mnou samotnou, tak jediné které by zůstaly by byly strach z tělocviku a strach ze stáří. Když se zamyslím nad těmito dvěma strachy, které na mne působily tak, že jsem dokonce mívala i deprese nebo jsem trpěla častým stresem, tak zjistím, že jsem se těchto věcí nezačala bát jen tak z ničeho nic, ale můj strach měl někde nějaké tlačítko, které to všechno nastartovalo. Například strach z tělocviku. Jistě, nejsem v tělocviku zrovna nejlepší. Podávám špatné výkony i přesto, že jsem tělesně fit, jsem štíhlá ale nejsem anorektička. Prostě na tělocvik nemám buňky. Ale nedá se říct, že bych byla nejhorší, ba naopak. Setkala jsem se už s mnoha lidmi co v tělocviku zaostávají ještě víc než já. Ze začátku jsem se taky tělocviku nikdy nebála. Chodila jsem do něj sice nerada, ale nikdy mi to nepůsobilo nějaké extra utrpení. Ale všechno to začalo ten den, co jsme dostali na tělocvik tu příšernou učitelku. Pořád po nás jenom řvala, děsila nás a nadávala nám. A tak se stalo že všechny holky chodily do tělocviku nerady a půlka z nich do něj dokonce přestala chodit úplně a vymlouvaly se na různé zdravotní obtíže. Tehdy jsem se začala bát tělocviku stejně jako ostatní. A i teď, když jsme měly v prváku docela hodnou profesorku jsem ten strach nedokázala odbourat. Dokonce jsem si uchovala ze základky trvalý psychický blok vůči gymnastice, což už se nikdy nezmění ai přesto, že se s tím strachem snažím bojovat. A pokud se jedná o ten strach ze stáří, tak jsem se zamyslela a i tam našla původce tohoto strachu. Nikdy jsem se stáří nebála, ale teď, jakmile si začnu představovat že jednou budu škaredá, vrásčitá a nebudu moct dělat věci co dělám teď, najednou mě přepadne obrovský strach a mám dojem, že minuty najednou ubíhají nějak rychleji než před tím...
     Takže jsem dospěla k závěru, že pokud-li se chcete zbavit vašeho strachu, je třeba odstranit jeho původce, nebo se s tím zkusit smířit. A pokud v tomto jednou uspějete, už se nebudete nikdy bát.  Je třeba zakousnout se a jít proti tomu strachu. Člověk nemůže pořád před strachem utíkat v panické hrůze, jinak bude utíkat pořád, dokud nenarazí. Existuje jeden takový příběh o muži, co se strašně bál tygrů. Měl z nich takovou hrůzu, že pořád utíkal. Pořád utíkal a ohlížel se do zadu, jestli za ním náhodou neběží tygr. Ale jak tak pořád utíkal a ohlížel se, tak jednoho dne zakopl. A víte o co? Přece o tygra... Takže jedinou možností je postavit se tygrovi a věřit, že ho dokážete porazit. A když budete věřit, pak to opravdu dokážete. Možná to bude trvat dlouho, ale pokud budete věřit, můžete si být jistí že tygra dříve či později porazíte...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugumi-san Sugumi-san | Web | 21. srpna 2010 v 19:02 | Reagovat

Jo,s tím tělákem souhlasim! :D ale musíš si na něm něco najít..něco pozitivního,jako já.Já taky nechci na tělák,ale fakt,že umim učitele s kamarádkou naštvat,mě povznese! :D

2 Martina Martina | Web | 21. srpna 2010 v 19:29 | Reagovat

Pěkný blog... Mno nic, souhlasím s Sugumi-san. Něco pozitivního. Já se teda těláku nebojím, takže ti asi moc neporadím, ale nad tím stářím se musím zamyset. Ne, že bych se ho bála, ale prostě... jak to říct? No, jsem s tím smířená, asi tak nějak. =)

3 Martinka Martinka | 22. srpna 2010 v 13:10 | Reagovat

[1]: Já už jsem si na těláku něco pozitivního našla - aspoň tu jednu hodinu myslím jen na tělák a ne na další katastrofy jako zkoušení nebo špatné známky nebo co všechno musím udělat až přijdu dom a podobně...

[2]: Děkuji za pochvalu blogu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama