Kam povedou tvé další kroky?
-->O mně (Já, já, já jenom já); -->Blog (vše o tomto skromném bločku); -->Můj deník(vítejte v mé realitě); -->Básně (aneb zrodilo se v mysli šílence); -->Povídky (místo pro ty, kteří si rádi počtou); -->Kresby (aneb jak to vidí mé oči);-->Fotky(mé fotky všeho druhu) 
-->Články
(články převážně na různá témata týdne); -->Mé zážitky (pro někoho děsivé, ale pro mě chléb můj každodenní);
-->Zaujalo mě (co mě zaujalo ať už v pozitivním či v negativním smyslu);-->Odpad (to co nelze zařadit)

Srpen 2010

Všechno je jinak...

30. srpna 2010 v 21:30 | Martinka
A tak jsem opět naťukala heslo do administrace blogu a přišla se sem vyspovídat. Jde o to, že je poslední dobou všechno úplně jinak než jsem plánovala. Tím nejhorším, co se za poslední dobu stalo bylo to, že zrušili mou oblíbenou čajovnu, což bylo jediné místečko, které mě úplně zbavilo všech depresí. V té čajovně jsem zažila hodně věcí, na které vzpomínám se slzami v očích. Ale se slzami štěstí - První rande nerande, které bylo založené na skutečné lásce, ne jen na tělesné přitažlivosti. První sedánek s Leinkou, naše paní víla, křtění plyšových medvídků, které jsme pojmenovaly po našich tehdejších láskách...Ale především pro mě tato čajovna znamenala i daleko víc. Bylo to jediné místo, kam jsem utíkala rovnou ze školy. Jediné místo, kde jsem měla jistotu, že i když je venku -10°C, tak tam mi zima nebude (ti kdo umí číst mezi řádky, tak v tom co jsem teď napsala uvidí i něco hlubšího). Ráda bych se tu rozepsala i o dalších věcech, ale trochu se bojím, že by si to mohl přečíst někdo, pro koho tento článek není určen. Zase na mě přišla ta úžasná nálada, kdy člověk musí přemýšlet o spoustě věcí a hrabe se v minulosti, díky čemuž vzniká strach z budoucnosti. Někdy bych ráda za svým dosavadním životem udělala velmi tlustou černou čáru. Ale jsem si dost dobře vědoma toho, že pokud bych zapomněla na kus svého života, zapomněla bych i na samu sebe. Zapřela bych část mého já. Nemám ve zvyku utíkat. Vím, že se tomu musím postavit. Ale někdy má člověk chuť od všeho utéct. Nechat všechno tak jak je a utíkat. Utíkat dlouho. Někam daleko. Nezáleží na tom kam. Prostě běžet. Utéct před vším trápením. Jenže když člověk uteče jednou, tak už bude utíkat navždy. Vím, že se musím obrátit k věcem čelem. I kdyby předemnou stál sebevětší nepřítel. Jenže čeho se člověk, který před sebou má nepřítele bojí nejvíc? Toho, že jeho nepřítel uvidí jeho slzy... Těžko popisovat co teď zrovna cítím. Člověk může popsat zážitky, činy, vzpomínky...Ale nikdy nemůže popsat pocity...

Jak to bylo pohádko? Zabloudilo kuřátko...

29. srpna 2010 v 11:06 | Martinka |  Blog
Mnozí z vás mají docela guláš co se týče historie tohoto blogu. Takže abych vše uvedla na pravou míru, zkusím vám tu velice stručně povykládat jak to všechno začalo...
Někdy v roce 2008 jsem přišla na myšlenku, že by nebylo od věci vytvořit si vlastní blog. Nevěděla jsem sice o čem bude, ale blog měla spousta lidí, a tak jsem si řekla "Joo, asi je to in, tak budu mít taky blog..." Nehledě na to, že ráda píšu a už jako malá jsem vymýšlela nejrůznější povídky, básně a bavilo mě psát úvahy na různá témata. Takže jsem si někdy v únoru roku 2008 založila tento blog. Původně tady byly takové ty pubertální blbosti Jako poradna pro holky i pro kluky, vztekárna, celebrity bez make-upu a podobné. Blog měl sice veliký úspěch v pubertálním světě mladých lidí, ale když jsem si tak svůj blog prohlížela, nebyla jsem vůbec spokojená. Spousta článků o ničem. Řekla jsem si A DOST! Začnu psát o důležitých a podstatných věcech. O věcech, které mě zajímají. Začnu psát úvahy na téma vážnějších otázek společnosti. A jelikož se již delší dobu zajímám o esoteriku a okultismus, celý blog jsem předělala na toto téma. Samozřejmě, když si vyhradíte blog pouze do jednoho úzkého kruhu, tak už v něm není místo pro další věci, o kterých byste rádi někd napsali. A tak jsem blog rozšířila o několik dalších rubrik nesouvisejících s tématem. Bohužel, když jsem se pak na blog dívala, přišel mi takový...Rozjašený, roztěkaný, neuspořádaný... Vůbec jsem se na něm necítila dobře a přirozeně a přišlo mi, že ho píše spíš cizí osoba než já. A tak jsem znova celý blog předělala. Pak jsem ale zjistila, že to není o nic lepší a že je to zkrátka marné. Tak jsem se rozhodla blog pozastavit. V té době jsem měla šest dalších blogů, ale byla jsem na základce kde jsem se nemusela učit a tak jsem měla dostatek času na vedení těchto blogů. Jenomže čím víc se blížily příjimací zkoušky, tím méně času jsem měla a byla jsem nucena některé blogy smazat. Ze sedmi blogu jsem udělala dva, které byly opravdu aktivní. Ostatní blogy jsem smazala, kromě tohohle. Ten jsem nechala jen neaktivní, protože, upřímně řečeno, mi bylo líto ho smazat. V tomhle blogu byl kus mého života. Připadalo mi, že když smažu i tento blog, bude to, jako bych smazala i kus sebe. A tak jsem ho nechala jen neaktivní. Když mi na mail chodily upomínky, že jsem se dlouho nepřihlásila do svého blogu a že může být zrušen, tak jsem se do něj jednoduše zase přihlásila a další tři měsíce ho nechala ladem. Tak to šlo pořád dál, až donedávna, kdy jsem se rozhodla, že tento blog obnovím. Jistě, mám kromě tohoto blogu ještě dva další blogy a nestíhám psát, ale i tak mi přišlo správné obnovit i tento blog. Blog, který pro mě znamená skoro tolik, co živá bytost. Blog, ve kterém je zapsaný kus ze mě. Ale opět jsem ho trochu předělala. Smazala jsem staré články a rubriky a vytvořila nové, aktuálnější. Design blogu se nezměnil od té doby, co jsem na něm byla naposledy aktivní a myslím, že je to tak i dobře. Ne že bych tady ten design chtěla nechat napořád, to rozhodně ne. Ale takhle mi aspoň bude připomínat moje začátky s blogem, moje slzy které jsem ronila při psaní srdceryvných článků. Moji radost, kterou jsem kdysi sdělovala světu. A především mou tehdejší, polodětskou minulost...

Bunny

Pár fotek

28. srpna 2010 v 14:48 | Martinka
...
...

Článek na téma týdne - Hudba

24. srpna 2010 v 14:35 | Martinka |  Články
Článek na téma hudby a jakou roli hraje hudba v životě člověka

Pár informací

22. srpna 2010 v 14:08 | Martinka
Každého nepochybně zajímá, kdo tento blog píše, a tak bych se vám ráda představila. Takže tady máte pár informací v kostce.

Článek na téma týdne - Strach

21. srpna 2010 v 18:28 | Martinka |  Články
Strach...Při tomto slově si každý z nás představí něco jiného. Ti, kdo trpí například arachnofobií (hrůza z pavouků) si pod pojmem strach vybaví svůj poslední nepříjemný zážitek s pavoukem. Já jsem se rozhodla zauvažovat nad slovem strach, nad jeho vnímáním ale hlavně nad tím, jak se strach vyvíjel u mě v průběhu života.
     Nejprve to byl strach z výšek, pak strach z masa, strach z tělocviku, strach z pavouků a nakonec strach ze stáří či strach ze špatných výsledků ve škole. Ano, tyto všechny strachy se u mě v průběhu života vystřídaly. Jenže když jsem se tak nad tím zamyslela, zjistila jsem, že jsem většinou z těchto strachů trpěla jen proto, že mě prostě nenapadlo čeho jiného se bát a strach je přeci dneska v módě! Kdybych měla z této škály mých strachů vybrat ty, které byly opravdu skutečné a nebyly nijak vystupňované mnou samotnou, tak jediné které by zůstaly by byly strach z tělocviku a strach ze stáří. Když se zamyslím nad těmito dvěma strachy, které na mne působily tak, že jsem dokonce mívala i deprese nebo jsem trpěla častým stresem, tak zjistím, že jsem se těchto věcí nezačala bát jen tak z ničeho nic, ale můj strach měl někde nějaké tlačítko, které to všechno nastartovalo. Například strach z tělocviku. Jistě, nejsem v tělocviku zrovna nejlepší. Podávám špatné výkony i přesto, že jsem tělesně fit, jsem štíhlá ale nejsem anorektička. Prostě na tělocvik nemám buňky. Ale nedá se říct, že bych byla nejhorší, ba naopak. Setkala jsem se už s mnoha lidmi co v tělocviku zaostávají ještě víc než já. Ze začátku jsem se taky tělocviku nikdy nebála. Chodila jsem do něj sice nerada, ale nikdy mi to nepůsobilo nějaké extra utrpení. Ale všechno to začalo ten den, co jsme dostali na tělocvik tu příšernou učitelku. Pořád po nás jenom řvala, děsila nás a nadávala nám. A tak se stalo že všechny holky chodily do tělocviku nerady a půlka z nich do něj dokonce přestala chodit úplně a vymlouvaly se na různé zdravotní obtíže. Tehdy jsem se začala bát tělocviku stejně jako ostatní. A i teď, když jsme měly v prváku docela hodnou profesorku jsem ten strach nedokázala odbourat. Dokonce jsem si uchovala ze základky trvalý psychický blok vůči gymnastice, což už se nikdy nezmění ai přesto, že se s tím strachem snažím bojovat. A pokud se jedná o ten strach ze stáří, tak jsem se zamyslela a i tam našla původce tohoto strachu. Nikdy jsem se stáří nebála, ale teď, jakmile si začnu představovat že jednou budu škaredá, vrásčitá a nebudu moct dělat věci co dělám teď, najednou mě přepadne obrovský strach a mám dojem, že minuty najednou ubíhají nějak rychleji než před tím...
     Takže jsem dospěla k závěru, že pokud-li se chcete zbavit vašeho strachu, je třeba odstranit jeho původce, nebo se s tím zkusit smířit. A pokud v tomto jednou uspějete, už se nebudete nikdy bát.  Je třeba zakousnout se a jít proti tomu strachu. Člověk nemůže pořád před strachem utíkat v panické hrůze, jinak bude utíkat pořád, dokud nenarazí. Existuje jeden takový příběh o muži, co se strašně bál tygrů. Měl z nich takovou hrůzu, že pořád utíkal. Pořád utíkal a ohlížel se do zadu, jestli za ním náhodou neběží tygr. Ale jak tak pořád utíkal a ohlížel se, tak jednoho dne zakopl. A víte o co? Přece o tygra... Takže jedinou možností je postavit se tygrovi a věřit, že ho dokážete porazit. A když budete věřit, pak to opravdu dokážete. Možná to bude trvat dlouho, ale pokud budete věřit, můžete si být jistí že tygra dříve či později porazíte...

Opět v provozu

20. srpna 2010 v 18:51 | Martinka
Ahoj všichni! :)
Po dlouhém hloubání a dloubání jsem se rozhodla, že blog opět zprovozním. Bude ale laděný trochu jinak než jste byli zvyklí. Trochu do temna abych tak řekla :D Ale i přesto doufám, že se vám blog bude líbit i nadále! :)